o autorceknihyobjednávkakontakt

Ukázka z nové knihy Miroslavy Moučkové

Za časů přemyslovských knížat

obálka knihy

Klepadlové legendy o knížeti Václavovi

Na dveřích kaple sv. Václava v pražské katedrále je bronzové lité klepadlo ve tvaru lví hlavy. Návštěvníkům vyprávějí průvodci, že právě za tento kruh se držel kníže, když se snažil ukrýt před svými vrahy v kostele ve Staré Boleslavi. Kněz však před ním zabouchl dveře, a tak se prý toto klepadlo stalo svědkem posledních chvil budoucího národního světce. Pověst je to dojímavá, leč stěží uvěřitelná. Předně je třeba připomenout, že nejstarší litecké památky vzniklé v Čechách datují odborníci až do poloviny 12.století. Klepadlo sice pochází ze Staré Boleslavi, ale bylo na vrata tamního kostela umístěno právě ve dvanáctém století, kdy se stavebně upravoval. I řada dalších relikvií připisovaných Václavovi mu podle historického rozboru vlastně ani patřit nemohla. Jeho kult se totiž u nás začal prosazovat až zhruba padesát let po jeho smrti, takže mnohé z toho, co snad mohl užívat, bylo nenávratně ztraceno. Tak jako fakta o jeho životě. Ač se nám to nezdá, ve skutečnosti o něm nevíme téměř nic. Ani kdy se narodil, ani kdy opravdu zemřel. Nezachoval se jediný jeho doložitelný výrok a vlastně je potvrzený jen jediný jeho hodnověrný čin. Všechno ostatní známe jen z legend, které ovšem sloužily zcela jinému účelu než k podání historické výpovědi o českém knížeti.

Drobná zpráva v kronice

Nelze se ani divit, že se našli lidé, a to i mezi odborníky, kteří začali pochybovat o tom, že kníže Václav vůbec žil. Legendy tak zamlžily jeho existenci, že se díky nim stala skoro nereálná. Naštěstí máme zprávičku saského kronikáře Widukinda z doby, kdy ještě po Václavově svatosti nebylo ani vidu, ani slechu. Tato drobná informace nás spravuje o tom, že roku 929 se Václav stal poplatný Jindřichu I. Ptáčníkovi. Jde o následující větu současníka těchto událostí: "Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska." I to se stalo podkladem pro novodobý závěr o roku smrti knížete. Pokud by ani jednou neodevzdal sjednaný tribut, stěží by se tím kronikář zabýval. Dokud byl Jindřich Ptáčník při plné síle, mohl Václavův bratr Boleslav nejspíš jen žehrat na přílišnou podřízenost Sasku a obávat se jeho "smrtelného objetí", v němž by se české knížectví nejspíš rozplynulo. O mocenský zvrat s nadějí na úspěch se mohl tento prozíravý a šikovný politik (jak ukázalo jeho další působení) nejspíš pokusit ve chvíli Jindřichova oslabení. To nastalo na podzim roku 935, kdy saského panovníka ranila mrtvice. Příští rok pak zemřel. A tak nyní učebnice obsahují jako předpokládanou dobu Václavova úmrtí rok 935.

Lze namítnout, že tedy aspoň známe měsíc a den. Ani to ne. Odborníci soudí, že svátek 28.září byl přisouzen Václavovi dodatečně, protože byl právě "volný", čili se v tom dnu neslavila památka žádného významného světce. Legendy nejspíš odrážejí dramatické vztahy na knížecích a královských dvorech v raném středověku, kdy ke krvavému řešení mocenského konfliktu nebylo nikdy daleko. V českých dějinách nejeden kníže skončil svou pouť rukou vraha, ovšem nikoli tak časově příznivě. V době založení pražského biskupství v 70.letech 10.století se legenda o místním světci moc hodila pro církevní emancipaci knížectví.

Přestože tedy nevíme o Václavovi skoro nic historicky uchopitelného, přesto nám legendy, byť v mnohém spíše "klepadlového" rázu, alespoň pootvírají dveře, jimiž můžeme nahlédnout do zvyklostí a způsobu života v raném středověku.

Byla Václavovi manželka nevěrná?

Tvůrci životopisů svatých se o osobním životě popisovaných osobností zmiňovali zpravidla jen letmo. A to jen tehdy, pokud taková poznámka mohla sloužit ke zdůraznění světcovy oddanosti víře a mravnému životu. V Kristiánově legendě proto najdeme tento náznak, že se Václav podřídil knížecí povinnosti mít choť: "...zachovával cudnou zdrženlivost, ačkoli je to řídká ctnost u mužů ženatých." Ovšem o Václavově ženě netušíme, zda vůbec existovala, případně jak se jmenovala a odkud pocházela. Pokud by však Kristián měl pravdu, pak musela být asi dost nešťastná. Což napadlo autora Druhé staroslověnské legendy, který si přidal příběh, který se jinde neobjevuje.

Podle něho byl Václav "přinucen obcovat s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav." Potud by vše vypadalo logicky. Kníže se přece musel postarat o potomstvo, i když prý podle Kristiána radši "v postním a zimním čase kráčíval bos studenou a neschůdnou cestou od hradu k hradu, pěšky navštěvuje kostely Kristovy, takže bývalo viděti, jak jsou jeho šlépěje zvlhlé krví." Druhá staroslověnská legenda však obsahuje pikantní historku, že Václavova manželka jeho zaujetí pro brodění sněhem nesdílela a byla knížeti nevěrná s jeho vlastním služebníkem. Václav je údajně zastihl dokonce přímo při činu. Nedal je ale popravit, jak by se dalo čekat, nýbrž jim odpustil a ušlechtile je sám oddal, aby mohli být spolu.

Tak to se zdá moc i na obzvlášť velké důvěřivce. Zvláště když si připomenou událost z ještě pozdější doby, kdy přímo před očima biskupa Vojtěcha zabili ozbrojenci cizoložnou manželku, ač se držela oltáře v klášteře svatého Jiří. Veršovaná vojtěšská legenda z konce 11. století líčí její konec: "Jako je rvána ovce, již vlk uloupil dravý, tak i ta žena dle rozsudku manžela rozhněvaného smrtí splatila to, že hříšně užila těla." Přesto může být historka o Václavově nevěrnici odrazem zvyků na dvorech středověkých vládců, nikoli ovšem manželských. Jinochy do tajů soužití mezi mužem a ženou často uváděly milenky, dokonce vybrané rodiči. úkolem bylo také ověřit schopnost hocha zplodit potomky, kteří by zajistili pokračování rodu. Z 10.století je známý případ mladého Oty I., budoucího císaře, jemuž do lože jako "zkušební" milenku zajistili dívku ze vznešeného slovanského rodu Stodoranů, která dlela u dvora jako rukojmí. Vzpomínka na ni se na rozdíl od jiných žen uchovala proto, že Ota se do ní vášnivě zamiloval a postavil si hlavu, že se s ní i ožení. Stálo mnoho úsilí, aby si dal říci a krásné Slovanky se vzdal ve prospěch dynastického sňatku s Editou, dcerou krále Británie Athelstana. A tak i Václav mohl být přinucen před sňatkem "obcovat" s milenkou, kterou pak předal někomu ze své družiny. O osudu údajného syna Zbraslava, kterého s ní měl, ovšem netušíme vůbec nic. Pokud se opravdu narodil, pak nejspíš zemřel v útlém věku. A vůbec to nemuselo být důsledkem represí po zabití Václava, které podle legend vyvolal Boleslav, očerněný jak se dalo. Úmrtnost novorozenců v raném středověku bývala vysoká.

Zbožná zlodějka Přibyslava

Ze sester knížete Václava známe jménem pouze Přibyslavu, alespoň podle Kristiánovy legendy. Zdá se jaksi vyvážené, že pro změnu nevíme, za koho byla provdána. "Když ji totiž Hospodin zbavil jha manželského, zcela se oddala službě boží, horoucně toužíc zahaliti se rouchem posvátným a ve dne v noci ustavičně na modlitbách, v bdění a postech trvajíc," popisuje její život autor. Na scénu legend však vstoupila ve chvíli, kdy se jí prý zjevil již mrtvý bratr Václav a požádal ji, aby šla hledat jeho ucho, které mu pronásledovatelé uťali a zůstalo na místě činu. Přibyslava skutečně našla "poklad přesvatého ucha" , nechala otevřít bratrův hrob a chybějící část těla do něho vložila. Tím potvrdila svatost knížete, protože se samozřejmě stal zázrak a ucho přirostlo. Jak zjistili ti, kteří Václava přenášeli do Prahy, údajně již po třech letech na pokyn samotného Boleslava. Nutno přiznat, že z lesku této části legendy ubrali současní badatelé. Kristián prý pro ni použil jako předlohu vyprávění o jiném světci, ovšem špatně přepsané. Mělo jít o zcela jinou část těla, která byla uťatá a přirostla v hrobu zpátky. Nedbalostí opisovače se z ní stalo poněkud kuriózní ucho.

Podruhé se Přibyslava objevuje v Kristiánově legendě v podivné roli zlodějky svatých ostatků. "Když se slavná pověst o těchto a podobných zázracích blahoslaveného mučedníka všudy rozšířila, upadli někteří lidé v pokušení, aby se zmocnili ostatků blahoslaveného těla a pro sebe si je ponechali nebo svým přátelům je rozdali," uvádí Kristián.Takového činu se prý zúčastnila i Václavova sestra, společně s knězem Štěpánem a jakýmsi zazděným poustevníkem, který údajně tuto krádež zosnoval. "Vykopavše pak velebné tělo, začali se svou darebností. Neboť syn toho kněze uchopil velmi nevážně čelist svatého muže a vytrhl ji. I zavinuli ji do roušky a ostatní tělo zase zahrabali do země. Pro sebe si pak každý z nich podržel část ostatků podle libosti a část rozdali svým přátelům. Ale brzy je všechny postihla nenadálá pomsta boží," líčí krádež Kristián. Text tedy naznačuje, že by božím trestem měla být postižena i Přibyslava. Což je ovšem podivné, protože v církvi byla později uctívána jako blahoslavená. Nicméně tento úryvek legendy vypovídá hlavně o způsobu myšlení v době, kdy se prolínalo křesťanství a pohanství. Lze spekulovat, že ostatky svatých měly zpočátku nahrazovat předkřesťanské amulety. Proto je lidé chtěli přímo vlastnit a nosit s sebou. Zvlášť velký zájem byl o kosti svatých, kteří se podle legend ujímali odsouzenců. I různé pověsti zachycují situace, kdy zloději kradli ostatky, které je měly chránit před žalářem hrozícím pro jiné zločiny.

obálka knihy

Nezničitelný oběšenec Podiven

K postavám z okruhu václavských legend patří i jeho služebník Podiven, který se proslavil tím, že svého knížete doprovázel na tajných výpravách pro pšenici na výrobu hostií. Po smrti Václava "uprchl k Němcům a žil tam dlouho ve vyhnanství." Když se odhodlal vrátit, musel naplnit úděl mstitele. "Chopil se meče a rychle pospíšil do domu nějakého muže, o němž věděl, že byl hlavou spiknutí směřujícího k zavraždění svatého Václava a že především jeho rukama byl tento blahoslavený usmrcen," píše Kristián. Vida, tady náhle probleskuje, že s vinou Boleslava to nebylo tak jednoznačné. Ani podle legend. Nicméně podle té Kristiánovy Podiven dvořana zabil a pak se ukryl v lese, kde ho ale knížecí družina vypátrala. Rozsudek byl rychlý. Smrt oběšením. "Visel tam po tři léta, ani pták, ani dravá šelma, ba ani přirozený rozklad a hniloba lidského těla se ho nedotkly, nýbrž jakoby žil, nehty a vousy mu vyrostly a jeho vlasy zešedivěly až k úplné bělosti," stal se prý zázrak, který pohnul i Boleslavem, který nechal nezničitelného oběšence pohřbít. A protože se nad Podivenovým hrobem objevovalo "nebeské světlo", byl nakonec přenesen na pohřebiště u kostela sv. Víta na Pražském hradě.

Zda vůbec služebník tohoto jména existoval, se můžeme jen dohadovat. Spíš se lze přiklonit k tomu, že jeho život patří spíše ke "klepadlovým" legendám. Nápadně totiž připomíná potřebného svědka činů světce, který potvrzuje údajnou hodnověrnost Václavovy zbožnosti i v ústraní. Plní rovněž úkol pomsty na vrahu. Inspirace v novozákonních příbězích je až příliš nápadná.

obálka knihy

Osoba Podivena byla opět "oživena" v církevní praxi v 17. století, kdy se důraz začal klást na pověst o ukrytí tzv. ochranného obrazu, Paladia. Kovový reliéf s obrazem Panny Marie prý dostal Václav od své babičky Ludmily a ta zase od biskupa Metoděje. Věrný služebník Podiven prý chtěl obraz ochránkyně českého národa schovat před vrahy, leč ti ho dostihli a v místě dnešní barokní kaple, zasvěcené tomuto blahoslavenému, zabili. Předtím však stačil na prostranství, označeném v roce 1823 křížkem na náměstí ve Staré Boleslavi, Paladium zahrabat. Uplynulo dvě stě let, než obrázek náhodou vyoral jeden sedlák. Kněží ho odnesli do malého kostelíka. V době protireformace zde vyrostl barokní chrám zasvěcený Panně Marii, kde bylo Paladium uloženo a konaly se k jeho uctění slavné pouti.

Tato pověst vybočuje z pojetí původních legend o Podivenovi a není zřejmé, kdy vlastně vznikla. Asi mnohem později a bez hlubší znalosti původních textů. Starobylost úcty k Paladiu nelze prokázat. Podoba ochranného obrazu, který je teď uctíván, podle historiků odpovídá typu madon z pozdní gotiky. Mohl tedy vzniknout někdy v 15.-16.století.

Nezbývá nám než se smířit s tím, že historicky doložitelných faktů o Václavovi je poskrovnu, o jeho sestře či údajném služebníkovi pak neexistují vůbec. Hmotné památky na tyto osoby z legend pak sdílejí osud klepadla ze svatováclavské kaple. Přesto dodnes pozorně čteme legendy, které byly sepsány na Václavovu oslavu, abychom v nich hledali ozvuky zvyků a myšlení našich předků.

Fotografie:

  1. Klepadlo na dveřích svatováclavské kaple na Pražském hradě
  2. Barokní kaple blahoslaveného Podivena ve Staré Boleslavi
  3. Poutní kostel Panny Marie, kde je uctíváno paladium
| o autorce | knihy | objednávka | kontakty |